Reportáž

Naučná stezka Sobíňov

Naučná stezka Sobíňov

Obec Sobíňov je považována za jednu z nejstarších obcí tohoto kraje. Nejstarší písemný doklad je z roku 1144 a váže se k Liběcké stezce obchodní, která tudy procházela.

K Sobíňovu patří osady Sopoty, Nová Ves (Huť), Hlína, Markvartice, Zvolanov, hájenka u Sopot a cihelna u Nového Ranska. Počet obyvatel se pohybuje okolo 600. V obci je hostinec, dvě prodejny se smíšeným zbožím, škola, školka, kulturní dům. Kostel je vyhlášen kulturní památkou. Je zde tělovýchovná jednota, hraje se fotbal, volejbal, ženy cvičí aerobik, turistické pochody jsou dvakrát do roka, společenské akce jsou i na letním parketu. Aktivní jsou i hasiči s družstvy mužů, žen i dětí. Dobře pracují i myslivci.

V roce 2002 byl Sobíňovu předán předsedou Poslanecké sněmovny znak a prapor. Znak vychází z původního erbu zemana Ješka Kokota (Kohouta) ze Soběnova, který byl velitelem královské stráže na zdejší tvrzi. Spodní část znaku znázorňuje řeku Doubravu. Modrá a bílá barva znázorňuje čisté životní prostředí a daleké obzory.

Naučnou stezku zřídil v roce 2005 Obecní úřad Sobíňov za spolupráce s KČT Jiskra Havlíčkův Brod, SDH Sobíňov, firma Josef Drdlík – Výroba a montáž dřevěných šindelových střech, tesařské a stavební práce.

Oficiálním partnerem akce je Česká spořitelna, a.s.

Stezka je dlouhá 6,5 km a má 11 zastavení s informačními tabulemi.

1. Sobíňov
Okolo zdejší tvrze postupně vznikala osada, která dala základ vesnici. Již před rokem 1384 jsou zprávy o ojedinělých stavbách, ale až z tohoto roku pochází zápis v němž se uvádí: „1384 po zemřelém Janu ze Soběnova a Baštviny hájili na soudě dvorském Stašek, Víta Machna, sirotci z Dolan zboží po o­nom Janovi pozůstalé. V Soběnově ves a dvůr, v Příchodě dvůr s řekou, v Sopotech podací, v Strhově dva lány dědiny, ve Studenci jeden dvorec kmecí…“. V tomto zápise je Sobíňov poprvé uváděn jako ves, proto tomuto datu přisuzujeme vznik naší obce. Od konce 14. století ztrácí Sobíňov svoji samostatnost jako knížecí statek a stává se součástí panství Kunštátu. V 16. století patřil Trčkům z Lípy, po nich se dostal do panství Polenského. Obyvatelé se zabývali hlavně zemědělstvím. Až v průběhu 18. století zde začínali pracovat tkalci a pláteníci.

U evangelického hřbitova stojí kamenný kříž z roku 1833. Také sem byl přenesen kámen tří panství s letopočtem 1684.

V parčíku u hřbitova je památník a za ním místo posledního odpočinku mužů, kteří padli 5. května 1945 v boji s mnohonásobnou přesilou německých vojáků. Pomník byl zbudován v roce 1975.

2. Březinka

Kopec nad Sobíňovem (595,8 m n.m.), ze kterého je krásná vyhlídka od Žďárských vrchů přes Ranský Babylon až k Chotěboři.

Pod Březinkou stojí kamenný kříž, stejný jako u evangelického hřbitova, které dal postavit v roce 1833 místní obchodník Tobiáš Starý. Pod ním je hrob švédských vojáků z roku 1643, kteří zde odpočívali po prohrané bitvě u Sloupna a podle pověsti se otrávili houbami.

Za druhé světové války zde měla německá armáda dřevěnou pozorovací věž a chatu pro sledování letadel. Posádku tvořili Rakušané.

Za zmínku stojí i druhý kopec nad Sobíňovem Homole (583,1 m n.m.), na kterém je dnes postaven vodojem. Na tomto kopci byla v dřívějších dobách návěstní strážnice, na níž se v případě nebezpečí zapaloval oheň. Tím se dávala zpráva na další stanoviště a postupně až do Prahy.

3. Železné hory
Sobíňov leží na jižní hranici Chráněné krajinné oblasti Železné hory. Ta byla zřízena vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 156/91 Sb. z 27. března 1991 s datem účinnosti od 1. května 1991. Výměra CHKO činí 284 Km².

Posláním CHKO není jen ochrana dochovaného stavu přírody a krajiny, ale i postupná obnova přírodních hodnot. Krajina Železných hor je velice různorodá. Tvoří ji mozaika lesů, polí, luk, vodních ploch a lidských sídel. Reliéf je určován zejména Železnohorským zlomovým hřbetem, který se táhne od Ždírce nad Doubravou k Třemošnici a dále již mimo CHKO až k týnci nad Labem. Nejvyšším bodem je vrch Vestec (668 m n.m.). Výrazná jsou i hluboká skalnatá údolí Chrudimky u Nasavrk a Doubravy u nedalekého Bílku. Obě jsou součástí přírodních rezervací. Název dala Železným horám ložiska rud, těžená v minulosti na různých místech CHKO. Z hlediska horninového prostředí patří Železné hory k nejpestřejším územím v rámci střední Evropy. V okolí Sobíňova se nacházejí opuky a slínovce. Vznikly na dně druhohorního moře ukládáním vrstev jemných částic. Jsou zde součástí útvaru zvaného Dlouhá mez, který zasahuje až k rybníku Velké Dářko v sousední CHKO Žďárské vrchy.

Celá oblast poatří do povodí Labe. Jižní a jihovýchodní část je do něho odvodňována Doubravou, centrální a severní část Chrudimkou.

Osídlení oblasti má bohatou historii. Keltské oppidum u Hradiště u Nasavrk je jediným známým keltským hradištěm ve východních Čechách. Hlavním obdobím osidlování potom byla středověká kolonizace.

Lidé svou činností během staletí krajinu výrazně ovlivnili. V přírodní rezervaci Polom u Horního Bradla je zachován zbytek bukojedlového pralesa, který původně pokrýval většinu vyšších poloh Železných hor. Na nižší polohy byly vázány dubiny a dubohabřiny. Na odlesněné plochy se rozšířily nové druhy rostlin a živočichů, v případě lučních porostů se často zvýšila druhová pestrost. Pěkným příkladem je přírodní rezervace Zlatá louka u Podmoklan, kde jsou chráněná cenná a vzácná rostlinná společenstva slatinných mokřadních luk. Vyskytují se zde i orchideje – prstnatec májový a kruštík bahenní.

Na vzhledu krajiny se také významně podílejí lidská sídla. Snahou Správy CHKO je uchování tzv. krajinného rázu prostřednictvím účasti na stavebních a územních řízeních. Malebná zákoutí Železných hor byla v minulosti často předlohou pro obrazy krajinářů Chittussiho, Slavíčka, Průchy, Kavana a dalších. Přáním všech obyvatelů i návštěvníků CHKO je jistě uchování krás Železných hor i pro příští generace.

4. Liběcká stezka
Sobíňov leží na jižní hranici Chráněné krajinné oblasti Železné hory. Ta byla zřízena vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 156/91 Sb. z 27. března 1991 s datem účinnosti od 1. května 1991. Výměra CHKO činí 284 Km².

Dle nálezu římských mincí, vedla tímto krajem obchodní cesta již ve 2. století před Kristem. Nejprve byla pouze pro chodce a vedla od Nové Vsi k Sopotům. Později začaly jezdit povozy, které vyjížděly úvozem nahoru k Sobíňovu a u Bílku se vracely zpět na původní cestu. Tímto úvozem vede i naše stezka. Ke střežení rozcestí byla vystavěna tvrz. Liběcká stezka obchodní získala své jméno po Ljubjatovi, který kdysi prosekal se svou čeledí cestu pralesem z Čech na Moravu. Na české straně zřídil obydlí, u něhož vznikla později osada nazvaná po něm Ljubac, Libeč, Libice.

Cesta začínala na Moravě u hlavní cesty u Břeclavi. Vedla údolím Dyje k Mušovu, údolím Jihlavy k Ivančicím a údolím Oslavy přes Náměšť až do Žďáru nad Sázavou. Dále pokračovala přes Polničku, Radostín, Hlubokou a pak již do údolí Doubravy ke Žlebům, kde se rozdělovala. Jedna větev vedla na Čáslav a ku Praze, druhá dále podle Doubravy až k Labi.

Původní kamenný železniční most byl v noci 21. dubna 1945 vyhozen do vzduchu. Krátce jezdily vlaky po provizorní náhradě. Nový betonový most byl postaven, jak uvádí letopočet v jeho oblouku, do konce roku 1945.

5. Nová Ves (Huť) a Hlína
Ve druhé polovině 16. století, kdy se začala měnit výroba železa, byla přestavěna bývalá hamerská pec pod hrází sobíňovského rybníka na tavící pece zvané dýmačky. Tyto dvě dýmačky s kovárnou stály v místě dnešního domu č.p. 111, který je pozůstatkem pozdějšího mlýna.

Dýmací pec, neboli dýmačka byla čtyřhranná 2,5 až 3 m vysoká z kamene stavěná pec, jejíž spodní část byla hliněná a nazývala se hruď. Ta se po ukončení tavby vylomila a vytvořeným otvorem se vytáhla získaná železná ruda. Pro další tavbu se musel otvor opět uzavřít. Ve stěně proti byly umístěny dva měchy, kterými se střídavě do pece vháněl vzduch. Ruda a dřevěné uhlí se do pece sypaly otvorem, nad kterým byl komín. Tavba trvala 8 – 12 hodin a získaná hrouda železa (plik) vážila 120 – 250 kg. Z vyňaté kladiny se otloukala struska a zbytek se vyhříval ve vyhřívačce předchůdkyni zkujňovac pece. Potom se hrouda rozdělila na menší kousky, které se zpracovávali v kovárně. K pohonu měchů a hamru se používala dvě kola, na které se voda přiváděla žlábkem a odtékala podzemní šachtou zpět do Doubravy. Z vytaveného železa se vyráběly zejména hřídele, čepy, obruče, vřetena, radlice, lopaty, motyky apod. Pro potřeby hutě byly postaveny 4 chalupy, které se začaly nazývat Novou Vsí pod rybníkem Sobíňovským.

Železářsky provoz se v těchto místech udržel 152 let, potom byl zrušen.

Nynější osada Hlína vznikla kolem roku 1830 v místech, kde stávala cihelna. V bývalé hájence dožil svůj život cestovatel a spisovatel František Čech Vyšata. Narodil se v pošumavské vesničce Chlumanech na Prachaticku a po svém celoživotním putování Jižní Amerikou zemřel ve svém novém domově na Hlíně, kde se podruhé oženil. Jeho rukopisná i obrazová pozůstalost je uložena v Náprstkově muzeu v Praze.

6. Rybník
V průběhu 15. a 16. století došlo k nebývalému rozkvětu rybníkářství. Tak jako Rožumberkové v Jižních Čechách, začali i na Doubravě majitelé pozemků budovat rybníky od Ranska po Bílek. Pravděpodobně prvním byl rybník Sobíňovský, což potvrzuje listina sepsaná 12. března 1479 v Polné. Dalším byl Špetlovský, Osrálovský, Hamerský a Bílecký. Pod Sobíňovským rybníkem v lukách byl mylý rybníček Ješek a pod Špetlovským druhý malý rybníček Kobka.

Od roku 1818 rybníky zanikly. Poslední hráz u Bíleckého rybníka se protrhla po průtrži mračen 20. 6. 1883, kdy voda zatopila vesnici. Po této události už nebyly rybníky obnoveny a v jejich místech vznikly louky. Tyto louky byly bažinaté a tak v sedmdesátých letech minulého století byly pozemky zmeliorovány. Při této příležitosti bylo změněno koryto Doubravy do dnešního narovnaného tvaru. V současné době je zde rybník Zahájský (Lovčák), který byl zbudován v letech 1960 – 1961.

7. Les
Obec Sobíňov se nachází na rozhraní CHKO Železné hory a CHKO Žďárské vrchy. V minulosti se zde hojně vyskytovala klimaxová lesní společenství kyselých jedlobučin, ve vyšších partiích jedlové smrčiny, na rašelinách reliktní smrčiny, rašelinové smrčiny. Celkově převažovaly lesy bukové (45 %) a jedlové (36 %). V současnosti zde rostou ve druhé generaci lesy jehličnaté s dominantním zastoupením smrku (83 %), dále borovice (7 %), modřín (1 %), jedle (1 %). Z listnáčů je nejvíce zastoupen buk (3 %), dále olše (2 %), bříza (2 %).

Státní podnik Lesy České republiky (LČR) byl založen k 1. lednu 1992. Jeho hlavním posláním je hospodaření v lesích, které jsou ve vlastnictví státu a správa určených drobných vodních toků. Základem lesnické strategie podniku je trvale udržitelné obhospodařování lesů, založené na maximálním využívání tvořivých sil přírody, které zajistí nepřetržité a vyvážené plnění produkčních i mimoprodukčních funkcí svěřených lesů. Státní lesní majetek, spravovaný LČR, stabilně přináší zisk a naplňování veřejných zájmů slouží celé společnosti.

V současné době LČR spravuje přibližně 54 % tj. asi 1,4 milionů hektarů státních lesních pozemků a 20.000 km drobných vodních toků a bystřin. Roční těžba se pohybuje kolem 7 mil. m³ dřeva, (což představuje 72 % běžného přírustu). Významnou službou pro lesní hospodářství ČR je výkon ze zákona určené funkce odborného lesního hospodáře, kterou LČR zajišťují na 280.000 ha drobných soukromých lesů. Podnik zaměstnává téměř 4000 pracovníků.

8. Přírodní rezervace Niva Doubravy
Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1994 tehdejším Okresním úřadem v Havlíčkově Brodě. Tvoří ji rozsáhlý soubor mokřadů, luk a lesíků v okolí rybníkana levém břehu řeky Doubravy, jižně od obce Sobíňov u osady Hlína. Celková výměra chráněného území činí 68 hektarů, na dalších 15 hektarech je současně zřízeno ochranné pásmo rezervace.Část dnešní rezervace se nachází na dně bývalého rybníka, jehož hráz je ve zbytcích zachována u osady Sopoty. Mokřady a vlhké louky měly být koncem 80. let 20. století odvodněny a rozorány, tomu se však naštěstí podařilo zabránit.

V geologickém podloží se stýkají křídové usazeniny s vyvřelinami Ranského masivu, které jsou překryté náplavy řeky Doubravy. Vlivem dlouhodobého působení člověka zde dnes nacházíme mozaiku druhově pestrých vlhkých, střídavě vlhkých a sušších luk, které doplňují mokřadní společenstva vysokých ostřic a rákosin. Vzácně se nacházejí drobné enklávy rašeliništnívegetace a malá prameniště. Roste zde řada ohrožených a chráněných druhů rostlin prstnatec májový, vachta trojlistá, hladýš pruský, všivec lesní, tolie bahení, některé druhy ostřic aj.

Zvířenu reprezentují především druhy vlhkých luk a mokřadů. Z mnoha set zjištěných druhů motýlů lze spatřit např. modráska bahenního, který žije na totenu lékařském. Lokalita je biotopem řady druhů obojživelníků a plazů, žijí zde čolek obecný, čolek horský, ještěrka živorodá, užovka obojková, zmije obecná. Lokalita je významná i ornitologicky, pravidelně zde hnízdí např. linduška luční, bramborníček hnědý, bekasina otavní a ojediněle zde hnízdí hýl rudý.

Sušší část luk je pravidelně sklízena zemědělskými organizacemi. Nejcennější plochy obtížně přístupných vlhkých luk jsou rovněž pravidelně ručně koseny. Péči o chráněné území organizuje i finančně zajišťuje Krajský úřad Vysočina s podporou obce a místních organizací.

9. Teréní stanice ČSOP
Český svaz ochránců přírody (ČSOP) je největší nezisková nevládní organizace zabývající se ochranou přírody v české republice. Sdružuje tisíce dobrovolníků v několika desítkách základních organizací (ZO), stovky individuálních členů a tisíce dětí v oddílech mladých ochránců přírody (MOP), které fungují v jednotlivých ZO.

Teréní stanice ZO ČSOP Chotěboř byla zkolaudována v roce 2004. Na její výstavbu přispěli sponzorskými dary Obec Sobíňov, Správa CHKO Železné hory, Město Chotěboř, Holcim Prachovice a Stavounie Chotěboř. Využívá ji nejenom chotěbořská ZO ČSOP a jejich Mladí ochránci přírody Veverčáci, ale také Správa CHKO Železné hory a jiné organizace.

Z činnosti ZO ČSOP v Sobíňově a okolí je nejvýznamnější akcí každoroční Den Země, pořádaný společně se spřátelenými organizacemi koncem dubna formou soutěží pro děti, zaměřený převážně na poznávání přírody a zvýšení fyzické kondice.

Další významnou aktivitou je kosení opukové stráně nad tratí k Bílku ve významném krajinném prvku (VKP) Zvolanov, v němž jsou chráněna teplomilná travino bylinná společenstva s rozptýlenými křovinami s výskytem ohrožených druhů rostlin, např. hořec brvitý (Gentianopsis ciliata), oman vrbolistý (Inula salicina), škarda ukousnutá (Crepis praemorsa), záraza vyšší (Orobanche elatior) aj.

Kosení druhově bohatých květnatých luk, nepřístupných pro zemědělskou mechanizaci a málo výnosných pro zemědělskou výrobu o to však cennější pro ochranu přírody, patří ke stěžejním činnostem většiny základních organizací ČSOP. V celé republice pečuje ČSOP o tisíce hektarů významných nelesních přírodních stanovišť, která by bez tradiční péče již dávno zarostla plevelem s křovinami.

V roce 1890 po zrušení hřbitova u kostela byl zbudován tento nový hřbitov (vedle stanice). Pohřbívalo se tady do roku 1948, kdy byl z hygienických důvodů (spodní voda) uzavřen. Do současné podoby byl upraven v letech 2003 až 2004.

10. Sopoty
Jako hornická osada jsou Sopoty připomínány již ve 12. století, kdy se v okolí těžilo stříbro. V té době tady horníci postavili první kapli. K této události se váže pověst o tom, že kostel stavěli o sobotách z čehož vzniklo slovo Sopoty. J. V. Neudoerfl (1843-1911), pedagog a znalec zdejšího kraje z Chotěboře však ve svém díle z roku 1892 uvádí: „Jméno toto pochází od obecného „Sopot“, což jest toliko co vývařisko, kde voda pramenem vyráží ze země, což zde pod strání na více místech se děje, jsou zde skutečné sopoty. Jméno to však také napovídá, že tu bylo osídlení české již před příchodem německých horníků, a to při dávné stezce“.

Poutní kostel Navštívení Pany Marie byl přestavěn barokně v letech 1749 – 1752. Věž byla přistavěna v roce 1843. Fara je z roku 1764. Ve vnitřním zařízení kostela je vzácná pieta z roku 1673, varhany z roku 1803, oltář sv. Prokopa a sv. Jana Nepomuckého jsou z kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Z původní kaple se zachoval kamenný svorník uložený v kostnici a Milostný obraz Panny Marie z roku 1652 na hlavním oltáři. Roku 1970 – 1977 byla prováděna generální oprava a v roce 2004 byla opravena fasáda a kostel byl slavnostně osvětlen.

V bývalém domě poutníků, který se stal obyčejnou panskou hospodou a byl pronajímán různým podnikatelům a o poutích se zde konaly tancovačky, byla od roku 1817 také škola. V přízemí byla hospoda a v prvním patře se učilo. Když roku 1874 zakázala okresní školní rada, aby hospoda a škola byla v jedné budově, koupila obec Sobíňov tento dům od vrchnosti a zřídila v něm školu, která je tu dodnes. V přístavbě z roku 1978 se nachází mateřská škola.

V roce 1871 byla zprovozněna železniční trať Německý Brod – Rosice nad Labem a v roce 1898 byla vybudována v Sopotech železniční zastávka.

Nad zastávkou je pomník obětem I. Světové války postavený v roce 1921 a mramorový křížek z roku 1620. Na něm je vytesán nápis, že tady byl zabit vojáky syn radního písaře z Chotěboře.

Místní poutě navštěvovali tisíce poutníků a proto byly v Sopotech dvě hospody, řezník, obchod a pošta. Pod hrází rybníka stával mlýn.

11. Tvrziště Soběnov
Název tvrze Soběnov lze spojovat s jejím zakladatelem, hypotetickým Soběnem. Tvrz sloužila ke střežení Liběcké stezky v místech, kde se dělila na pěší a pro povozy. V knize „Česká šlechta“ od profesora Bačkovského z roku 1948 se o tvrzích z této doby píše: „Bývaly to nevelké dřevěné sruby vybudované na hrubě otesaném kamenném zdivu, které tvořilo přízemí. Stavení mělo tvar věže okrouhlé, nebo čtyřhranné. Vysoká tvrz měla malý dvorek obklopený hliněným náspem s plotem z otesaných kmenů. V přízemí tvrze byl sklep pro potraviny, pivo, víno, někdy i vězení, v patrech obytné místnosti a komora pro zbraně. Přízemí bylo uzavřeno těžkými dveřmi, do pater vedly z venku přistavěné schody. Při zemských stezkách vedoucích od hranic, byly podobným způsobem postaveny knížecí hrady. V nich byly strážné posádky a vybíralo se tam clo ze zboží.

Tvrz Soběnov, lidově zvaná „Soví hrádek“, měla ještě kolem pahorku příkop, ve kterém byla voda. Přes příkop byl přístup po mostě, který se před branou zdvihal. U brány bývala vrátnice, strážná věž a branka pro pěší, kterou se vcházelo do hrádku, když byla hlavní brána uzavřena“.

Nejznámějším pánem na tvrzi byl Ješek zvaný Kokot ze Soběnova, který velel zdejší posádce a byl také patronem kostela v Sopotech, podle pověsti na rozkaz krále zlikvidoval loupeživého rytíře Mikeše na hradě Sokolov.

Na konci 19. století byl pahrbek, na kterém stála tvrz, skopán, hlína nahrnuta do příkopů a na vrcholku upraveno políčko. Kameny si rozebrali občané na stavby domků nebo dlážděných dvorů.

Při oslavách 50. výročí vzniku ČSR v roce 1968 byla do středu tvrziště zasazena lípa svobody a osazen pomníček.

Použité prameny:

Informační tabule na jednotlivých zastávkách

mapu obce Sobíňov si můžete prohlédnout ZDE

Doporučené odkazy:

www.obecsobinov.cz

Související fotografie z galerie:

Fotografie k reportáži